Pražská anabáze

     Že pro ženskou na mateřské "dovolené" je vyjetí do světa za zážitky opravdu velká a vítaná změna  oproti běžnému běhu dní, to myslím netřeba zdůrazňovat. Většinou vyrazíme s rodinami a vláčíme sebou různě naladěná či nenaladěná dítka. Když ale manžel uzná, že je čas na totální opušťák a slíbí že se o robátka se postará, můžeme se vydat do světa samy.
     Nevím jak vy, ale já byla po těch bezmála dvou a půl letech nadšená, nejistá a plna očekávání. Mě,  V. - mou opravdovou přítelkyni  (autorku těchto stránek)    i A. - v této chvíli zatím virtuální, zaujala veskrze holčičí akce Prague Patchwork Meeting a tak jsme se odvážně smluvily na její návštěvě a už jen čekaly na termín konání.Termín se blížil a jelikož se těžko vystupuje ze zajetých kolejí , ve víru událostí bás obě , já i V.   ,  nadšení přešlo a to díky díky našim malým dětem, se kterými je každá změna docela zátěž pro celou rodinu. Ale na druhou stranu je občas opravdu potřeba a  díkybohu A. to nevzdala a vyburcovala mě k činu.V. bohužel vidinu volného zážitkového holčičího dne musela zahnat a zodpovědně zůstala doma, nechtě děti nechat celý den napospas manželovi, navíc kojí, bylo tedy jen na mě, hájit v matičce měst barvy "venkova".
     Nastala první dubnová sobota a já, s pocitem Honzy, jdoucího do širého neznámého světa jsem tedy vyrazila sama, přece to nevzdám, že. Co vám budu povídat, stýskat se mi začalo už asi po hodině, ale po výměně posilujících SMS s manželem mi bylo lépe a nic nebránilo tomu, začít si užívat každičký okamžik mé pražské anabáze. Už první velký zážitek bylo cestování pro mě do té doby (no vážně :D) nepoznaným vláčkem Leo,  a já, odkojená socialistickými ČD, jen zírala, co všechno se může skrývat za slovním obratem "cestování vlakem". Jsem ráda rozmazlovaná, asi jako každá máma, které hlavní úkol je obíhání kolem ostatních členů rodiny a plnění jejich všemožných i nemožných přání, potřeb a požadavků.
Proto musím ocenit klid, kultivovanost a úroveň jízdy v klimatizovaném a pohodlném vagonku, s všudypřítomnými stevardy a stevardkami na palubě, které vám splní všelijaká přání. V mém případě to bylo kafíčko, to spolu s faktem že po mě nikdo nic nechce (vůbec, vůbec nic !) přispělo k příjemné jízdě, dovedené k dokonalosti pletením, které jsem si samozřejmě vzala sebou. Vlak si to šinul k cíli cesty, sluníčko svítilo, všude klid a mír, řádky na šátku přibývaly, co chtít víc ? :)
Podle domluvy mě měla A. vyhlížet na peróně a já avizovala poznávací znamení tvarůžky, které jsem jí přivezla a klubíčko, jakožto znak naší společně sdílené vášně. Nikde nikdo, já chodila po budově "hlaváku" a srdce se mi svíralo. V ruce jsem mačkala obě znamení a hledala tvář, kterou jsem sice naživo nikdy neviděla , ale doufala že poznám, po delší době už se bála že nepoznala. Nepřišla.... Výměna několika SMS a chvíle čekání, byla tu a já si mohla konečně oddechnout. Musím se přiznat že v přátelském objetí mi utekla i nějaká ta slzička. Myslím že stejně se cítil i Honzík na konci své cesty, když ho v neznámém světě přivítal dědeček. Ne že bych nikdy nevytáhla paty z domova, ale přecejen sama, bez rodiny a přátel v cizím světě, to už tu vážně dlouho nebylo :D
Ale už bylo fajn, Aranel , tak si ta dobrá duše říká ve světě netu a blogů, si popletla čas mého přistání a seděla si doma u snídaně, když ji překvapila má zpráva, že jsem tu. A to přísahala, že si mě najde po čuchu :D
     Strávily jsme spolu krásný den naplněný klubíčky, látkami a vším co s textilní tvorbou a nejen s ní souvisí. V místě konání meetingu, hotelu Step, bylo opravdu na co se dívat a jelikož je to setkání lidí okolo patchworku a quiltingu, převážná část vystavovaných a prodejních věciček byla právě z tohoto okruhu. Šité deky , polštáře, tašky, obrazy a kdeco , řada úžasných šicích i vyšívacích strojů, metry až kilometry látek, knoflíčky apod.,  přes to všechno jsme se dostaly až k nám milým Vlněným sestrám, ve světě klubíček a pletení známým tvářím. Byly moc milé a obklopené svými, pro mě legendárními šátky a nádhernými klubíčky, chvílemi i pletly a hezky jsme si popovídaly. Docela jsem byla překvapená, že znají nejen mě, ale i  moje pletařské spřízněné duše včetně V. která nejela. Opravdu mě to potěšilo, no je vidět že je to přecejen malý rybníček, pletení v Čechách. Potkaly jsme i něco málo klubíček, potřeb pro plstění, ručně vyráběné panenky , opravdu bylo na co se dívat.
    Proto nepřekvapí, že mi ujel vlak, na který jsem měla předem koupenou jízdenku. Po bleskovém rozloučení s Aranel a příslibu že to nebylo naše poslední setkání, jsem doslova doběhla na Žlutý vlak, já nasedla a on se rozjel zpět k domovu. Kupé podobné těm u ČD, ale (místy až moc) snaživí stevardi, to byl opravdu rozdíl oproti černému Leu, i tak se v klidu pletlo (tentokrát ponožky ;)) a já se opravdu  moc těšila domů, na rodinu a rodnou Moravu.
Praha fajn, neříkám nic, ale doma, kde se vlní okolní lesnatá krajina a já vždycky očima hledám Praděd, to je prostě jiný level... x)

Dárek pro Aranel , moje pleteníčko a neodmyslitelné kafe 

Historická budova hlavního nádraží , miluju architekturu :)

Naše znamení :D

Moc hodná paní z Lískového oříšku, dala mi praktickou ukázku postupu při plstění  a vybrala jsem si u ní barvenou bavlněnou přízi a základní potřeby na plstění 

Vlněné sestry...

...v akci

Na obídku :)

Moje úlovky :)